Filosofie

1. díl

hora

Pravdu si lze představit jako horu, na kterou lidé stoupají různými stezkami, každý tedy může mít jiný výhled a jejich názory se tak přirozeně mohou lišit. Až vystoupají nahoru a rozhlédnou se do všech stran, otevře se jim celá pravda. Do té doby, prosím, buďme trpěliví, tolerantní a otevření.

-

Filosofie znamená „láska k moudrosti“. Považujeme za moudré na úvod zmínit, že láska je ta největší vibrace, ta nejcennější komodita, chcete-li, jakou si můžeme představit, stejně jako slovo nikdy nebylo hlavním prostředkem pro komunikaci mezi bytostmi. Tím je odjakživa myšlenka.

Ale vzhledem k našemu životnímu stylu (každý pocit se snažíme utopit nebo spolknout), jsme jako bytosti evidentně zaostalí, něco nás přinutilo užívat slova, omezit náš “úhel pohledu”. Lidé žijí v jakési halucinaci toho, co tvoří jejich rádoby reálný svět. I s těmito myšlenkami se pojí filosofie begleri, pokud trpělivě skládáme střípky mozaiky.

Už historie begleri nám napoví, že ačkoli se jedná o žonglovací hračku, nese s sebou pradávné poselství. A tak jako begleri je určené pro školáckou přestávku, stejně jako pro vysloužilého taxikáře, tak pátrání po původu begleri má spoustu rozcestí. Někdo se zastaví u prvních triků, někdo u Rembetikos a někdo zabloudí až k Sokratovi.

Jsme rádi, když někdo najde v begleri svoji oblíbenou antistresovou hračku nebo žonglovací nástroj. Považujeme za úspěch, když se lidé dozví o Rembetikos a uvědomí si, že historie má vskutku tendenci se opakovat. Pravým cílem však je, aby se lidé dostali klikatou cestou až k Sokratovi a poznání sebe sama. Věříme, že čím víc si budeme uvědomovat, že víno je lepší po kapkách a pravidelně, a že čím více překonáme bolestí, tím více můžeme vnímat lásky, tím bude na světě lépe.

250px-Kafka

Z určitého bodu již není návratu. Tohoto bodu je třeba dosáhnout.

Franz Kafka

-

2. díl

Pro ty, kteří mají otevřenou mysl, na této stránce budeme tvořit příběh o filosofii. Proč? Protože v dnešním světě příliš dbáme na rozum a to, co vidíme. Možná, když si uvědomíme, že to děláme už příliš dlouho a že to nikam nevede, snad dostaneme chuť cestovat do sebe, otevřít své srdce a dělat věci jinak. Prozatím stačí, když v myšlenkách pocestujeme časem…

Původně se lidé obraceli na bohy a vše nevysvětlitelné přisuzovali jejich pohnutkám. První filosofové se snažili přijít na kloub především přírodním jevům. Dokázali pracovat s “evoluční” myšlenkou, že vše muselo z něčeho vzniknout a v tom samém zaniknout. Říkali tomu Pralátka. Co je pro nás směrodatné je fakt, že se snažili přijít věcem na kloub vlastní cestou. To rozhodně neznamená, že by na bohy zanevřeli…

Asi 6. st. př. n. l. žil jeden Thalés a ten pocházel z města Milétos, které bývá považováno za nejbohatší město starého Řecka, významný obchodní přístav, kde se mísily různé rasy, jazyky i náboženství. 

Thalés byl světaznalý kupec, obchodník a filosof, ale také se zabýval například astronomií a matematikou. Snažil se odhalit prvopodstatu všeho kolem, zajímalo ho, proč se vše děje tak, jak se děje. Za pralátku považoval vodu. Měl za to, že všechno má duši – ve všem je Bůh. Zajímavé také je, že uvažoval o nekonečnu a také o něčem, čemu se dnes často říká karma – jakýsi koncept příčiny a důsledku. (Přesněji, spisy praví, že věděl, že žít šťastně lze tak, že neděláme to, co odsuzujeme na ostatních.) Právě jsme poněkud kostrbatě, ale přece, propojili hinduismus, křesťanství a řeckou filosofii. Skoro se zdá, že kdyby se všechna náboženství ztavila dohromady, odkryje se značný kus z pomyslné mozaiky pravdy.

Thalés měl spoustu názorů a myšlenek. Některé dávají větší smysl, jiné menší. Záměrně se snažíme vybrat informace, které jsou přenesitelné do dnešní doby a některé snad prakticky použitelné. Spousta velkých myslitelů mělo různé názory. Zajímavé je pozorovat, jak se některé skrze čas a prostor shodují…

Proč je to aktuální i po více než dvou tisíciletích? Člověk je stále příliš pohodlný na to, aby se snažil hledat pravdu, pokoušel se odkrýt prapůvod všeho. Stále se nechá tak snadno koupit. Stále preferujeme co nejjednodušší cestu životem, kráčíme s falešným úsměvem přes mrtvoly s vidinou vlastního blaha, nebo spíš materiálního zabezpečení. A cokoli si nedovedeme vysvětlit, stačí „zasurfovat na webu“ a zanedlouho máme k dispozici nejnovější vědecké studie. Tady je zádrhel. Vědecký poznatek je jen tak přesný, jak to dobové měřící nebo diagnostické přístoje dovolí, tudíž je nutno brát ho s rezervou. Je to jen jeden střípek z obrovské mozaiky poznání, kterou skládáme a která nás ovlivňuje, ať už zodpovědně držíme otěže, nebo sebou jen ledabyle necháme mávat. Protože když střípky neposkládáme my, udělá to někdo za nás. A pravděpodobně ne k našemu blahu.

Jak jsme tedy odlišní od starých Řeků, kteří se odevzdávali do rukou božstva? Se stejnou naivitou se odevzdáváme do náruče vědců a politiků. Opět nám stačí to nejsnadnější a obecně nejpřijatelnější vysvětlení dané problematiky.  A opět se stačí zastavit a vnímat vše (sebe) znovu, od začátku.

Předsokratovští filosofové chtěli zjistit, co je to pralátka mezi vodou,  vzduchem (Anaximenés) , nebo i čísly (Pythágorás), což dnes zní jako pohádka. Ale pozor, na každé pohádce je zrnko pravdy…

jin jnag

Vše je v protikladech

-

Thaletův společník a pravděpodobně žák, Anaximandros, považoval za pralátku apeiron. Je to něco nekonečného, neomezeného. Mluvil o věčném (pravděpodobně rotačním), pohybu v apeironu, božském nekonečnu. Tento pohyb tvoří přirozenou rovnováhu, ze které vznikají protiklady a z nich elementy a všechno jsoucno. Vše pak zaniká zpět do apeironu. Zánik považoval za určitou fázi bytí, podle „řádu vesmíru“.

Jisté je, že Anaximandrovo myšlení bylo nadčasové a měl dobrý důvod se domnívat, že protiklady hrají důležitou roli pro všechno bytí.

„Protiklady se přitahují“, se neříká nadarmo…