Begleri tak, jak ho dnes známe, má zajímavý příběh. Při jeho odhalování začínáme chápat, proč je hra tak… povznášející.
Na počátku bylo tzv. komboskini – provaz s desítkami uzlíků, mnichy a poustevníky používaný modlitební nástroj. U nás růženec, v rusku čotky, a v řecku komboskini. Při modlitbách se komboskini drželo v levé ruce, jinak spočínalo omotané kolem levého zápěstí, připomínajíc nositelovi jeho modlitbu.
Od 30. let 20. stol., souběžně s rozrůstajícím se řeckým hudebním stylem Rembetiko (to souvisí s odbojem vůči tehdejšímu diktátorskému režimu), komboskini pomalu začalo procházet přeměnou. Místo uzlíků se navlékali korálky, které tvořili uzavřený kruh, po kterém mohli korálky volně „chodit“, doplněný o zafixovaný bod, který tvořil „hlavičku“. Zhruba takto se dá popsat komboloi, tradiční řecká hračka, sloužící pro zkrácení dlouhé chvíle.
Časem se koncept změnil z uzavřeného kruhu na jedno vlákno, které je na obou stranách zakončené většinou stejným závažím, aby bylo možné s hračkou provádět mnoho různých triků.
A tak se z modlitební pomůcky stal žonglovací prostředek…
Ale když například čekáme v nemocnici, pohrávajíc si s begleri až se otevřou dveře, ze kterých vyjde doktor a sdělí nám výsledky, nemodlíme se snad nevědomky za dobré zprávy?
