“Tato stránka se neustále rozšiřuje, nenajdete-li konec, ještě žádný není :)”
Begleri Twister je tu od toho, aby představil begleri jako hračku, stejně jako způsob, jak cestovat k sobě samému. Co znamená cestovat k sobě samému? A jak souvisí begleri s filosofií?
Těžko říct, čím to vlastně je, jestli historií begleri nebo tím, že hra není založená na rivalitě, ale spolupráci… vlastně na tom nezáleží. Pro nás je důležité, že se vytrhneme ze stereotypu všedního života a budeme mít vždy po ruce možnost, jak soupeřit se sebou samým, posunovat své limity a poznávat tím sebe sama.
Proč jsou začátky s begleri občas frustrující? Pravděpodobně nejde o trik, který se snažíme naučit, ale spíš o lekci trpělivosti, kterou když projdeme, budeme po zásluze odměněni. Bez poroty, bez slávy, pro sebe.
Stejně tak může begleri některým lidem předvést, jak je důležité v procesu učení a tvorby, ať už čehokoli, vizualizovat (představovat si v mysli), co děláme. Dokážete-li ležet na zádech, zavřít oči a představit si, že sedíte ve světlemodré (nebo jiné?) místnosti v pohodlném křesle (jak vypadá?) a opakujete si trik, který se vám nedaří naučit, jste na dobré cestě k blahodárným meditacím. Jak si můžeme opakovat něco, co ještě neumíme? V představách přece snadno. A v představách všechno začíná.
Učím-li se nový trik, koukám na zpomalený záběr nebo studuji slovní popis a představuji si, jak se moje begleri takto hýbe na mých prstech, přičemž každý nepodařený pokus o provedení triku dodá mé představě reálnější podobu.
Begleri nám také předvádí, jak důležitý je odpočinek. Při učení nového triku se nám osvědčil limit max. dvě hodiny tréninku. U každého se tento čas bude lišit, souvisí to s čímkoli, co děláme.
Po dosažení tohoto limitu už není další trénink přínosný, postupně ztrácíme i sílu soustředění a zbytečně dochází k vyčerpání a následné frustraci. Každá ústa zvládnou jiná sousta. Nevyplácí se uspěchat věci a hledat zkratky, stejně jako se srovnávat s ostatními, zkrátka se soustřeďte na sebe, svoje tempo, svoje možnosti. Když něco nejde, prostě se zaměřme na něco jiného. Mezitím, mnohdy nevědomky, během např. mytí nádobí třídíme nové poznatky o begleri a po pár hodinách je budeme schopni aplikovat lépe, rozdělit trik na fáze, které se učíme postupně apod.
A zatímco begleri bude pilovat vaši zručnost a představivost, my se pokusíme vylíčit náš příběh a poskytnout něco z vědomostí, které nám zodpověděly několik důležitých otázek a pomohly nám ke spokojenějšímu bytí…
… Pojďme si tedy povídat o náhodách, myšlenkách, sebepoznání, o životě nebo smrti. Proč? Každý, kdo je dost silný si to připustit, v životě zažil věci, které zdánlivě není možné vysvětlit. A nic se neděje náhodou. Někteří lidé se mohou domnívat, že náš pohled na svět je tvořen „spojováním nesprávných bodů, kdy člověk prostě vidí, co chce.“ – Kdyby člověk vzal papír a měl by udělat tečku za každou zvláštní událost v jeho životě, za chvíli by tečky pokryly celou plochu papíru…
Zdánlivě náhodná mašinerie událostí a zkoušek nás dostala zrovna sem, abychom cítili důvod a motivaci zrovna tímto způsobem sdílet zrovna tyto informace, které jsou zásadní pro zbavení se např. mnohých strachů nebo frustrací, avšak většina lidí nemá čas tyto informace hledat. Témat, kterými se budeme zabývat nebude mnoho, ať je jednodušší vše ověřit, aby byla.
Jak už víme, begleri pochází z Řecka a říká se, že kořeny filosofie jsou také v Řecku. My se budeme zabývat širokým spektrem vědomostí napříč časem i prostorem (tedy nejen řeckou filosofií), do ničeho však nebudeme hloubat více než je nutné. Proč? Pro základní pochopení zmiňovaných témat to není nezbytné. Lidé, kteří umí „pracovat“ s nehmotnem (vidění aury, čištění duchovní energie atd.), zde neobjeví nové informace, jen jiné podání.
Nechceme nikoho vést ani vnucovat naše myšlenky. Naše motivace je povznést morálku společnosti. Proč se do toho vůbec pouštíme? Ať chceme nebo ne, jsme součástí společnosti. Vnímavá, svědomitá, pokorná, laskavá součást společnosti, která má, jako všichni, svoji vizi, svoji cestu ke klidu v srdci. Cítíme zodpovědnost, bylo nám dáno vědění, které postupně změnilo naše životy a kdybychom si teď prostě jen užívali pohodlí, vedli bychom neustálý souboj se svým svědomím, a co by to bylo za pohodlí?
Proč vidíme problém v morálce? Příliš mnoho lidí si myslí, že může beztrestně dělat špatné věci, mudrujíc o tom, že vlastně nikdo neví, co je „dobře“ a co je „špatně“, a tak si vytvoří vlastní pravdu, vybuduje kolem sebe domek z karet a nic nestuduje, aby se ten domek nerozpadl. Raději hromadí peníze, brousí si ego a dělají vše, aby neslyšeli své naříkající srdce. A dělají to hlasitě, takže si kdekdo myslí, že je to normální, možná snad i správné. A kdo by je vinil? Z velké části to nemohou ovlivnit. Kolikrát lidé vyrůstají v neúplných rodinách nebo v nepřátelském prostředí. Většina takových se naučí, že nelze věřit nikomu a že je třeba chránit si záda, nikomu se neotvírat…
… Nuže, je možné, aby kdokoli odhalil původ svých neřestí, vzteků nebo závislostí, přestal být definován tím, v jakém prostředí vyrůstal a zbavil se nesmyslných strachů. Jak je to možné? Vše je o míře informací, které poctivě hledáme a ověřujeme a zkoušíme v praxi. Není to snadné.
Představme si závodníky na okruhu. Kdyby nikdo z nich předem nevěděl techniku jízdy a ideální stopu, každý by různě zkoušel najíždět do zatáček, sledoval, kdo má nejrychlejší čas a jeho stopu se snažil napodobit a pak by přišel jiný, který by ji ještě vylepšil, a nakonec, po docela dlouhé době, by všichni jeli víceméně stejně.
Sebepoznání samozřejmě není závod ani soutěž. Chceme říct, že je zde spousta lidí, kteří nemají čas hledat informace, plnit si jimi hlavu a po následném ověření je co nejlépe aplikovat, jít pro další a proces opakovat. Všudypropojenost tohoto světa má své výhody i nevýhody. Informací je zkrátka moc. Modelů mobilních telefonů je moc. Barevných variant bot je moc,… Všechno, co naše smysly můžou zachytit, nám létá přímo před nosem, aby co nejméně z nás mělo možnost zachytit cokoli, co naše smysly zachytit nebo zobrazit nemohou.
Nechceme roztočit mlýny konspiračních teoretiků, ale je nutno zmínit spojitost mezi strachem, ekonomikou a trendy. Zdá se, že jsme vedeni k tomu, abychom se obávali nepohodlí, hromadili peníze a užívali si našeho současného života. A právě strach, že jednou skončí a snaha o oddálení tohoto momentu točí obrovským setrvačníkem marketingu, reklam a událostí, skrze které, ano, teď to přijde, je možné do jisté míry programovat lidský mozek. Zamyslíme-li se nad tím, kdyby najednou každý přestal být ovládaný egem a trendy a přemýšlel srdcem, kolik například léků, šperků, oblečení by se přestalo prodávat, kolik plastických chirurgů by zavřelo ordinace, a tak dále… To by byl konec společnosti, jak ji známe. A proto je nutné udržovat jakousi rovnováhu protikladů. Každý do této rovnováhy zapadá. Aby vše fungovalo, musí tu být šperkaři, popeláři, účetní,… Je jasné, že každého to táhne jinam. A to je právě ono. Buďme definovaní sebou samým, ne trendy nebo uměle šířeným strachem.
Kombinace přehlceností informacemi a snadno dostupnou zábavou vede většinu lidí touto řekněme jednodušší cestou. „Však žijeme jen jednou, no ne?“, říkají si… Naslouchat egu je jednodušší, ale nic moc nepřinese. Naslouchat srdci je náročnější, zato přinese mnohé. A tak se zdá, že vždy bude o něco více lidí, kteří si zvolí jednodušší cestu, ať už z jakéhokoli důvodu.
Filosofie znamená „láska a moudrost“. Bude moudré zmínit, že láska je ta největší vibrace, ta nejcennější komodita, chcete-li, jakou si můžeme představit, stejně jako slovo nikdy nebylo hlavním prostředkem pro komunikaci mezi bytostmi. Tím je odjakživa myšlenka.
Už historie begleri nám napoví, že ačkoli se jedná o žonglovací hračku, nese s sebou pradávné poselství. A tak jako begleri je určené pro školáckou přestávku, stejně jako pro vysloužilého taxikáře, tak pátrání po původu begleri má spoustu rozcestí.
Jsme rádi, když někdo najde v begleri svoji oblíbenou antistresovou hračku nebo žonglovací nástroj. Považujeme za úspěch, když se lidé dozví o Rembetikos a uvědomí si, že historie má vskutku tendenci se opakovat. Pravým cílem však je, aby se lidé dostali klikatou cestou až k poznání sebe sama. Věříme, že čím více lidí si bude uvědomovat, že s každým utrpením, které překonáme, jsme blíže k sobě samým, tím bude na světě lépe.
Vzhledem k životnímu stylu většiny dnešních lidí (každý pocit se primárně snaží utopit, spolknout, nebo přebít pozlátkem), jsme jako bytosti očividně zaostalí, otupělí všudypřítomným pohodlím už ani nevnímáme, jak moc je náš úhel pohledu omezen. Lidé dělají vše, aby mohli žít v jakési halucinaci toho, co tvoří jejich rádoby reálný svět, snažíc se zapomenout, že se třesou strachy.
Na začátku jsme zmínili lásku. Proč tedy na světě není jen hezky, když je tak mocná? Proč jsou na sebe lidé zlí, proč si závidí, a proč říkají, že život není fér? Inu, láska má spoustu podob, a lidé si mnohdy neuvědomují, že lásku je možné cítit k podvodům, lžím, nebo násilí… Láska je věrná, trpělivá a nesoudí. A člověk jako by neměl morálku, která by mu ukazovala, jak lásku nasměrovat. Zajímá se jen o vlastní prospěch a pohodlí. A přitom, každá těžkost, každé pokušení, je pro nás darem, příležitostí být lepším, povznést se nad své touhy, třeba i svou povahu. Pouze takto je možné cestovat k sobě samému.
Co to znamená, jak k sobě můžeme cestovat a proč vlastně? Protože v konečném důsledku se zbavíme mnoha zbytečných strachů a budeme schopní používat srdce k myšlení, nebudeme závislí jen na tom, co „říká“ mozek… Ten sice umí „zobrazit“ svět kolem nás, analyzovat a třídit obrovské množství informací, ale vlastně bývá docela přeceňován. Mozek už dávno není pro lidstvo záhadou. Stejně tak není tajemství, že kolem nás existují věci, které mozek nemá jak zachytit nebo zobrazit, jsou pro nás neviditelné, neslyšitelné,… Jako nevinný příklad budiž rádiový nebo infračervený přenos – pro mozek je tento signál nepostřehnutelný, museli jsme do mozku dostat patřičné množství informací podložených nejlépe názornými ukázkami, abychom opravdu uvěřili, že tyto signály existují. Vše je o míře informací. Jsme tu, mimo jiné, abychom poukázali na to, že je třeba naučit se přemýšlet srdcem. Ale teď trošku předbíháme, pojďme zpět ke kořenům… kořenům filosofie a begleri.
Z určitého bodu již není návratu. Tohoto bodu je třeba dosáhnout.
Pojďme si něco povědět o řecké filosofii. Proč? Protože v dnešním světě příliš dbáme na rozum a to, co vidíme. Možná, když si uvědomíme, že to děláme už příliš dlouho a že to nikam nevede, snad dostaneme chuť cestovat do sebe, otevřít své srdce a dělat věci jinak. Prozatím stačí, když v myšlenkách pocestujeme časem…
Původně se lidé obraceli na bohy a vše nevysvětlitelné přisuzovali jejich pohnutkám. První filosofové se snažili přijít na kloub především přírodním jevům. Dokázali pracovat s “evoluční” myšlenkou, že vše muselo z něčeho vzniknout a v tom samém zaniknout. Říkali tomu Pralátka. Co je pro nás směrodatné je fakt, že se snažili přijít věcem na kloub vlastní cestou. To rozhodně neznamená, že by na bohy zanevřeli…
Asi 6. st. př. n. l. žil jeden Thalés a ten pocházel z města Milétos, které bývá považováno za nejbohatší město starého Řecka, významný obchodní přístav, kde se mísily různé rasy, jazyky i náboženství.
Thalés byl světaznalý kupec, obchodník a filosof, ale také se zabýval například astronomií a matematikou. Snažil se odhalit prvopodstatu všeho kolem, zajímalo ho, proč se vše děje tak, jak se děje. Za pralátku považoval vodu. Měl za to, že všechno má duši – ve všem je Bůh. Zajímavé také je, že uvažoval o nekonečnu a také o něčem, čemu se dnes často říká karma – jakýsi koncept příčiny a důsledku. (Přesněji, spisy praví, že věděl, že žít šťastně lze tak, že neděláme to, co odsuzujeme na ostatních.) Právě jsme poněkud kostrbatě, ale přece, propojili hinduismus, křesťanství a řeckou filosofii. Skoro se zdá, že kdyby se všechna náboženství ztavila dohromady, odkryje se značný kus z pomyslné mozaiky pravdy.
Thalés měl spoustu názorů a myšlenek. Některé dávají větší smysl, jiné menší. Záměrně se snažíme vybrat informace, které jsou přenesitelné do dnešní doby a některé snad prakticky použitelné. Spousta velkých myslitelů mělo různé názory. Zajímavé je pozorovat, jak se některé skrze čas a prostor shodují…
Proč je to aktuální i po více než dvou tisíciletích? Člověk je stále příliš pohodlný na to, aby se snažil hledat pravdu, pokoušel se odkrýt prapůvod všeho. Stále se nechá tak snadno koupit. Stále preferujeme co nejjednodušší cestu životem, kráčíme s falešným úsměvem přes mrtvoly s vidinou vlastního blaha, nebo spíš materiálního zabezpečení. A cokoli si nedovedeme vysvětlit, stačí „zasurfovat na webu“ a zanedlouho máme k dispozici nejnovější vědecké studie. Tady je zádrhel. Vědecký poznatek je jen tak přesný, jak to dobové měřící nebo diagnostické přístoje dovolí, tudíž je nutno brát ho s rezervou. Je to jen jeden střípek z obrovské mozaiky poznání, kterou skládáme a která nás ovlivňuje, ať už zodpovědně držíme otěže, nebo sebou jen ledabyle necháme mávat. Protože když střípky neposkládáme my, udělá to někdo za nás. A pravděpodobně ne k našemu blahu.
Jak jsme tedy odlišní od starých Řeků, kteří se odevzdávali do rukou božstva? Se stejnou naivitou se odevzdáváme do náruče vědců a politiků. Opět nám stačí to nejsnadnější a obecně nejpřijatelnější vysvětlení dané problematiky. A opět se stačí zastavit a vnímat vše (sebe) znovu, od začátku.
Předsokratovští filosofové chtěli zjistit, co je to pralátka mezi vodou, vzduchem (Anaximenés) , nebo i čísly (Pythágorás), což dnes zní jako pohádka. Ale pozor, na každé pohádce je zrnko pravdy…
Thaletův společník a pravděpodobně žák, Anaximandros, považoval za pralátku apeiron. Je to něco nekonečného, neomezeného. Mluvil o věčném (pravděpodobně rotačním), pohybu v apeironu, božském nekonečnu. Tento pohyb tvoří přirozenou rovnováhu, ze které vznikají protiklady a z nich elementy a všechno jsoucno. Vše pak zaniká zpět do apeironu. Zánik považoval za určitou fázi bytí, podle „řádu vesmíru“.
Jisté je, že Anaximandrovo myšlení bylo nadčasové a měl dobrý důvod se domnívat, že protiklady hrají důležitou roli pro všechno bytí.
„Protiklady se přitahují“, se neříká nadarmo…
Nuže, Anaximandros vnímal rovnováhu protikladů, jakýsi „řád vesmíru“ (všechno ve vesmíru se podle nějakých pravidel otáčí a různě smršťuje a zvětšuje, to už dnes víme). A také byla řeč o zániku.
Promluvme si tedy o smrti. Proč? U většiny lidí tohle téma vzbudí jen tabu a vlnu strachu. Zbytečně. Vše je o míře informací, a tak pojďme mozku předložit argumenty, zatímco srdce bude vděčně a trpělivě naslouchat.
Z minulých existencí jsme si nic hmotného nepřinesli, stejně tak si s sebou nic nebudeme moct vzít, až nastane čas jít… Hmotné věci jsou důležité pro mozek, ten bez nich, zdá se, nemůže být. A tak máme pocit, že jsme obalení hmotou, že jsme hmota, která se zničí a nezbude nic. Tak to není, jde pouze o dlouho pěstovaný pocit. Faktem je, že existuje víc „prázdného prostoru“, než pevné hmoty. To se týká i nás. Co jsme my?
Naše duše, naše pravé Já, je jakási prastará, nehmotná „bytost“. Tělo používá z nějakého důvodu jako „skafandr“. Naše pravé Já je schopno cítit, jak vesmír funguje a ví, jaká pravidla je třeba dodržovat. Jsme hmotní a nehmotní zároveň, v jeden moment malí i velcí, propletení protiklady.
Pro duši je smrt většinou něco jako stěhování. Pravděpodobně jsme měli předchozí podoby a budeme existovat v dalších.
Jelikož je tohle celé citlivé téma, pro jistotu zmiňujeme, že tento text ani náš projekt nemá žádný náboženský podtext. Náboženství zmiňujeme záměrně ve střípcích, protože mnohá slouží jen k ovládání mas. Zároveň se však různá učení napříč světem protínají v určitých oblastech. Je třeba zmínit tento princip, abychom vysvětlili, proč všichni přece jen nemůžeme běžet pro krabičku s pilulkami nebo skočit z rozhledny, abychom se „přestěhovali po svém“…
Bylo nám dáno. Je jedno, jak tomu budete říkat, bylo nám dáno žít život v této podobě, jak nejlépe dokážeme, každý má svého „Stvořitele“, ať už za něj považujeme Boha, Vesmír, Rodiče,…
Život nám byl dán, a jeho smyslem je možná neustále se něčemu přizpůsobovat, udržovat rovnováhu. Sáhnout sobě, nebo někomu jinému úmyslně na život jde proti všemu, pro co jsme byli stvořeni, protože jsme se nedokázali přizpůsobit sobě samému, své duši.
Nuže, někdo věří, že když si člověk vezme (ze zoufalství) život, půjde rovnou do pekla. Někdo věří, že v takovém případě bude jeho duše zničena na vesmírné úrovni a nezbude nic ve všech rovinách. Říkejte tomu jak chcete, vzít si život není cesta. Každý se může rozzářit, je-li trpělivý.
Činy, které konáme, tedy nějakým způsobem ovlivňují, co se bude dít po smrti. Ovlivňují naše činy i naše současné bytí? Máme tu zkušenost, že ano. Uvedeme příklad: Představme si člověka, který má takříkajíc „velké srdce“, čestný charakter, je ohleduplný, obětavý, pravdivý, tolerantní, atd., je obklopen, řekněme spokojeností, protože si ji zaslouží, možná tím, že byl čestný už v předchozích podobách. Každý kráčí jinou cestu a je v jiné vzdálenosti od bodu, kde začal. A co když náš člověk není obklopen… spokojeností? Je možné, že nějaká jeho podoba udělala něco, za co musí nést následky, i když za ně vědomě nemůže. Pokud ho to nezlomí a nadále zůstane čestný, „hodný“ a trpělivý a nenechá se zviklat ani tím, že to po čase stále „nic nepřináší“, dočká se spokojenosti. Dočká se.
